Každý prostor má svá pravidla, jsou na to dokonce tabulky i různá doporučení. Avšak i laik je schopen poznat, jestli je mu v daném prostoru
příjemně, či nikoliv. Nejsnazší zkouškou je bežná konverzace. Je všemu dobře rozumět? Nemusíme na sebe vzájemně křičet či žádat o opakování?
V praxi však často stejný prostor sdílí skupiny lidí. Představme si pár modelových situací.
Obývací pokoj, v televizi večerní zprávy, rodiče chystají večeři, konverzují, a děti, jako děti, prostě řádí. Najednou
je prostor plný hluku. Televizor zesilujeme, avšak sami mluvíme čím dál hlasitěji. Srozumitelnost není lepší, jen více namáháme hlasivky a
brzy nás začíná bolet hlava.
Anebo jiný příklad:
Open space kancelář, na každém pracovišti počítač a telefon. Klávesnice i ventilátory v počítačích jsou hlučné samy o sobě,
do toho je potřeba telefonovat s klienty. U vedlejšího stolu probíhá pracovní porada, v rohu hraje rádio a z kuchyňky je slyšet kávovar.
Takové prostředí efektivitě práce rozhodně neprospívá.
Můžeme pokračovat: školní třída, restaurace, tělocvična, ... Jistě každý má nějakou negativní zkušenost s akusticky nepříjemným
prostorem. Stačí se na chvíli zastavit a zamyslet. Může to být lepší.